MOTÝL V PAVUČINĚ aneb komunikace se svým živým prostorem

Tento příběh patří k mým starším prožitím, kdy jsem se ještě mnoho hledala a ani pořádně nechápala slovo hledat se.

Stojím u vchodových dveří a otevírám svůj kamenný obchod, který jsem celý vytvořila k obrazu svému a který jsem milovala. Zboží jsem vybírala s láskou a měla vše připraveno pro pomoc lidem a mé služby, které jsem nabízela, měly vše doplňovat.

Tolik jsem si vždy přála, mít obchod plný lidí, kteří by přicházeli a chtěli vědět víc o sobě, či o svých problémech, o svém životě, o svém zdraví. Viděla jsem ve svých vizích, jak neustále s lidmi mluvím a že to je moje cesta. Komunikace.

Poslední dobou jsem však cítila, že je něco špatně. Tlak se zvyšoval. Přijde dnes někdo? Více jsem si uvědomovala, že někdy nestačí jen chtít. Třeba je má cesta úplně jiná. Co když mám lidem pomáhat jinak? Třeba jsem úplně mimo své cesty.

Věděla jsem, že každý z nás si přitahuje do svého života a prostoru to své k prožití. Věci, lidi, situace. Ovšem proč to nepřichází u mě? Proč jsem ochuzena o své klienty, o své úkoly? V čem dělám chybu? Jsem snad na špatném místě?

Co se mi to tedy stalo to ráno, když jsem otevřela svůj obchůdek?

Odemkla jsem a pocítila obrovské nutkání jít otevřít okno ve vedlejší místnosti a vykouknout ven. Uviděla jsem nádherného velkého motýla Babočku Paví oko, jak je lapen v pavučině a třepotá se a nemůže ven, bojuje o život. Okamžitě jsem vyběhla ven na ulici a motýla vyprostila. Tolik jsem v nitru cítila, že se to týká mě a já spolu procítila tuto bolest motýla, jako by byla má.

Tento Bytostný z říše motýlů, mi byl poslán a přišel ukázat, abych lépe viděla svou situaci, abych si svým citem více uvědomila, že takto nemohu dál. A pokud v tom budu pokračovat, skončím špatně. Nikdo jiný nemůže mé kroky udělat za mě, a vzhledem k mé jasně dané cestě, s kterou jsem zde přišla na zemi, musím tomuto prožití naslouchat a následovat tyto rady. O to víc, že jsem spolu procítila.

Vždyť můj duchovní doprovod vidí vše shora, může sledovat můj vývoj a mé kroky s určitým odstupem. Já jsem ve svých prožitích ve hmotě kolikrát tak zaujatá svými problémy, že nemohu vidět jasně své chyby, či špatná rozhodnutí a jak z toho ven. Pak nejen že budu míjet své nové klienty, ale nikdy nemusím naplno prožít svůj plnohodnotný život.

Postupem času se budou tyto neuposlechnuté rady, na sebe kupit a vrstvit a jednoho dne nás tíha těchto vrstev může zavalit, a my se z toho již nikdy nemusíme vzpamatovat. Nemusíme pak nikdy již zvládnout se rozpohybovat a rozjet svůj proud z bludného kruhu všech trápení.

Jaká nádhera poznávat tuto sílu mých duchovních pomocníků, cítit je z tohoto druhu jemné pomoci. Jaká osvobozující energie, že nejsem sama, a že v nouzi vždy přijde pomoc. A že pokud člověk dbá na niternou pobídku, udělat to či ono, získá informaci, která ač se nyní zdá malá, znamená pro můj život nepředstavitelný posun.

Pomůže mi to, si více uvědomit, že je již čas, se v mém proudu již posunout. A že noví klienti nebudou přicházet do tohoto starého obchodu. Že jsem se již posunula ve svém vývoji a potřebuji nové místo, třeba jiný kraj, jiné město, jinou zemi, jiné lidi či partnera.

Jak si tedy co nejlépe svůj proud rozpohybovat, abych mohla dostávat zprávy?

Je velmi důležité naučit se, si pokládat ty správné otázky. Otázky na současnou, kolikrát ne moc vábivou, bolavou, těžkou situaci. Umět si na rovinu sám sobě jednoduše sdělit, jsem na tom opravdu zle a není to vůbec dobré. Nemám na nájem, nemám na zboží, lidé nechodí, nemohu dělat, co mě baví a jsem smutná. Co s tím budu dělat?

Hlavní je neodkládat říkat si pravdu a vidět skutečnost.

Je na to velmi jednoduchý nástroj, který jsme dostali do vínku každý z nás, a měli bychom tento nástroj v životě používat.

Situace se vyvíjí takto.

Tlak narůstá nejprve skrze naše myšlenky, tedy přes náš rozum, poté se v tom prostoru vůbec necítíme dobře. Poté chceme co nejrychleji odejít a změnit vše co se dá. Je třeba zachovat klid. Proud nás chce vést k nápravě.

Nejprve potřebujeme uvolnit tlak řečí a nahlas vyřkneme naše otázky, bolest, problém. Když započne rozhovor, cítíme jen vše špatně. To je ten tlak. Tlak je to, co jsme nechali postupem času tak natlakovat, protože jsme nechtěli vidět, že jdeme špatně. Neviděli jsme, jak fádním způsobem fungujeme, pracujeme a ignorujeme to, že nejsme šťastní, a jsme jako stroje.

Emoce a energie řeči, má však obrovskou sílu. Vše, co je sděleno nahlas se daleko rychleji čistí a zpracovává. Už jakmile jen spustíme dialog na své téma, rozjíždí se vesmírná kola. Moje vesmírná kola, kola všech lidí, s kterými dialog vedu, a o kterých je v rozhovoru řeč a které jakkoliv zmíníme a nemusí tam být fyzicky.

Zvyšujeme postupně vibraci, přidáváme intenzitu síly v hlase, a v nitru. Znova prožíváme bolest, zklamání, těžkost, tlak, starosti a všechny problémy.  

Pokud vše dobře vyneseme na světlo ven, tak najednou cítíme, že se vše jakoby rozjíždí a najednou je rozhovor lehčí, lehčí. A najednou se nám uleví. Tu úlevu citelně vnímáme. Předali jsem to vše do éteru, tedy ven. Komu?

Ano, našemu proudu, našemu prostoru, našim duchovním pomocníkům. Okamžitě se všechna energie těžkostí, bolestí, strádání, hněvu začne více zjemňovat a odlehčovat.

Čistící proces započal. O to intenzivněji, když to děláme vědomě.

A poté je důležité začít dobře sledovat svůj prostor.

Musí to tak být, jsme přeci živé bytosti, jsme živí lidští duchové. Přinesli jsme si zde na Zemi tuto obrovskou sílu. Sílu, která umí rozpohybovat náš proud! Sílu, která má obrovský potenciál, obrovskou moc vše měnit, změnit, rozpohybovat, přeskládat, přeskupit, naladit nový směr, uzavírat starý směr, přimět vše otočit k nám a do našeho proudu.

Pokud budeme toto stále trénovat, bude vše rychlejší a celý proces bude příště bohatší na prožití, bohatší i s poznáváním malých Bytostných. A my budeme zrát v silnější bytost.

Měli bychom tyto věci znát a naplno je pronášet či rozpohybovat vědomě. Děje se to samozřejmě i při nevědomé stimulaci, ovšem budeme ochuzeni o to dobrodružství, to vše s radostí sledovat. Sledovat pohyb našich proudů a změn v zemské rovině, tedy ve hmotě. Mít z toho radost. Radost z toho, že nic není tak špatné, či těžké a že vše zbytečně jen prodlužujeme my sami a myslíme si, že se to samo spraví. Ne, nespraví. A proto čím dříve my sami se změnami začneme, tím se včas z těch nejtěžších vláken vyprostíme.