Mluvíte o tom, že všechno zvládneme, když budeme milovat sami sebe. Ve mně to hodně zarezonovalo a hned jsem si položila otázku: "Co to vlastně je milovat sám sebe? Přijde mi, že se hodně o tomto tématu různě mluví, píše... a že to určitě neni všechno správně a dostatečně vysvětleno ... že toto téma má hlubší význam. Děkuji Klára

Milá Klárko, no to je velmi těžká a zároveň jednoduchá otázka.

Každý člověk vnímá lásku jinak. A tak je to v pořádku. Souvisí to totiž s naším duchovním růstem. Láska v nás postupně sílí a nabývá nejen na větší intenzitě, ale na větší hloubce. Tady neexistuje měřidlo, kterým dokážeme změřit, kdy je láaska už silnější nebo jemnější nebo větší. To takto rozhodně nejde.

Takže teď si přiznejte a odpovězte sama k sobě. Koho na světě dokážete nejvíce milovat? Je někdo takový? A pokud ano, tak toto je v citu rozeznatelné že? Tímto dokážete niternou energie více vnímat. 

Jenže k sobě samému toto nestačí. My totiž nemůžeme se spokojit jen s touto jednou možností pochopení, jak se asi milujeme. My musíme sam sebe milovat jinak. Milovat druhé bychom totiž měli víc, než milovat sebe. Je v tom důležitý Boží zákon, který člověk musí dodržovat. A pokud tento zákon nedodržujeme, tak láska k sobě samého nefunguje v rámci cit, ale v rámci ega.

A nezlobte se, ale toto láska opravdu není. Tento člověk je tedy mrtvý v nitru. On si je myslí, že miluje.

Takže láskyplného člověka, poznáte podle toho, jak se chová ke svým bližním, ke svému okolí, ke zvířátkům, k Přírodě, a v různých situacích. Tedy jeho reakce. Nečekané a takové, které vyžadují emoce. Vše co každý z nás děláme vně a jak vyzařujeme vně svou osobnost a osobitost a své působení na druhé, tak milujeme sebe samé! A tak poznáme, jak moc naše duše strádá.

Láska k sobě samému je tedy o veliké cestě, duchovní cestě za poznáním tohoto Stvoření a Bytí. Všeobecné cestě. Která musí být skloubením všeho a všech v poznávání.