Jak zvládnout odejít ze vztahu, kde jsi nic

aneb

Jak se postavit svému osudu

Před mnohými lety, jsem se velmi potýkala se svým strachem změnit svůj život. Nejtěžší bylo pro mě to, že jsem měla malé děti.

A první změnou, a to velmi zásadní, bylo otevření mého malého obchůdku, a stala se ze mě samostatná žena a podnikatelka.

Tomu ovšem předcházel velký boj.

Můj tehdejší manžel mi nechtěl dovolit, abych podnikala. Pro něho bylo velmi silně vryto, že peníze lze vydělat jen tím, že budu zaměstnaná.

A to nebyl můj jediný problém s ním. Byl sobecký a peníze držel a já byla na mateřské a zažívala jsem stavy, kdy jsem neměla nejen peníze na denní nákup a neměla z čeho vařit, ale nemohla jsem si půjčit ani naše auto a jet s mými syny třeba k lékaři.

Schovával mi klíče od auta a já byla ráno připravená k lékaři a s dvěma malými syny nemohla odjet dřív, než jsem překopala celou garáž a klíče našla. Synové stáli a nevěděli, co maminka dělá, protože jsem všechno tajila v sobě. Všechnu bolest, nenávist, hněv že mi toto dělá a že si připadám jako nic, jako nula, která nic nemá a nikdy mít nebude.

Závislá na jeho výplatě a věčných výčitkách, že nic nevydělávám, tak přeci nic nemohu dostat, a to že jsem se starala o naše dva syny už zapomněl. Změnil se po narození synů, odcizil se a žil život, jako svobodný. Večerů bez něho už ani snad nechci počítat.

Řekl mi několikrát, že o syny bude pečovat, až když odrostou.

Proč se mnohým lidem nedaří udělat ve svém životě změnu či jakýkoliv krok vpřed?

Proč je to pro mnohé z nás tak těžké a nevíme si s tím vůbec rady. Natahujeme čas, tedy den, kdy bychom tento krok vpřed chtěli udělat.

Nemáme odvahu se nejen tomuto strachu postavit, ale záměrně prodlužujeme dobu, kdy to má nastat. Oddalujeme rozhodnutí, oddalujeme komunikaci, oddalujeme směr našeho záměru. Čas utíká. Uplyne další den, měsíc, další půl rok.

Byl to právě můj první manžel, který ve mně likvidoval odvahu, bojovnost, svobodu a radost. Vše mi hatil, bojkotoval a manipuloval se mnou. Proč? Protože jednoduše sám na to neměl! On sám si představoval vedle sebe jakousi poslušnou loutku, která bude na slovo poslouchat a dělat jen věci, tak jako on chce.

Tímto smýšlením a názorem ničil vše živé ve mně. Ničil to už jen svou přítomností, svými gesty, svým postojem. On svůj život takto chtěl žít a uchopovat. Já však ne. Nikdy nesmíme dopustit, aby to jen někdo zkusil.

Nikdo si nesmí dovolit nás takto násilně směřovat někam, kde chce jen on. To není naše touha či přání, to nejsme my. Tento tlak, který tento člověk vytvoří, ať už agresí či špatným charakterem, nás chce směrovat někam, kde nás to chce změnit k obrazu toho člověka.

Celý život bychom pak byli ovládáni, a těžce se pak vracíme k sobě a naše duše trpí.

My trpíme.

Měli bychom mít se svým partnerem ze všeho co děláme společnou radost a nikdy ne strach. A pokud není důvěra a věrnost v nitru, nemá smysl v takovém vztahu dále setrvávat.

Vím a cítím, že mnohé ženy to mají stejně tak.

Věřte mi, to je nepřípustné. Nejde vlastnit člověka. Nejde vlastnit něčí život a nesmí se to. Je však potřeba si to v nitru konečně uvědomit a začít sbírat sílu na to, udělat první krůčky ven z tohoto bludného kruhu. Hněvám se kolikrát, že je toto vůbec možné.

Co by se mnou dnes bylo, kdybych to tehdy nezvládla. Pomalu bych umírala. Zkusila jsem to nějakou dobu, nevidět toto utrpení, ano zkusila jsem to, protože jsem milovala své syny a nechtěla jsem jim brát otce. Jenže k čemu otec, který nemá vůbec ponětí o lásce a úctě ke své ženě? Jak pak může postupem času milovat a ctít názor svých dětí?

Vše se jen zhoršuje a vzniká napětí.

Náš život plyne beze změn, v kruhu dokola a my jsme nešťastní. Trpíme se svým partnerem, či v naší práci dál a nevidíme nikde světlo. Nevidíme nic hezkého, cítíme jen obrovský tlak, tíhu, deprese.

Nejsme šťastní, spokojení a nelíbí se nám život, v kterém teď jsme. Máme strach a náš život se postupně sroloval do maličkého světa, v kterém jen přežíváme a každý den jen tupě děláme to samé.

Vypozorovala jsem, že než si toho všimneme, že jsme zavření ve svých gramofonových deskách – (tak tomu totiž říkám), začnu být velmi protivná, podrážděná, chvílemi smutná a postupně se přestanu zajímat o své okolí. Nebaví mě život venku, stále víc se uzavírám do sebe.

Vždy jsem přemýšlela, proč tento stav, který se mi nelíbí, tak dlouho trvá a co mám vlastně udělat, abych se pohnula. Přechází to do naštvanosti, ale ne na sebe, ale na všechno kolem mě. Ono vlastně za tento stav mohou všichni ostatní, jen já ne. Někdy jsem byla tak protivná, a plná hněvu či absolutního flegmatismu, že jsem i sobě vadila.

Záviděla jsem lidem, kteří byli šťastní a spokojení a užívali si života naplno. Měli peníze, dobrou práci, skvělého manžela, jezdili po výletech. Já neměla nic a utápěla jsem se ve svém žalu.

Mnohdy jsem cítila nejen zastavení, ale i nemožnost se pohnout. Jakoby něco či někdo nechtěl, abych se pohnula.

Nejhorší bylo, že jsem věděla, že je třeba něco udělat, ale v tu chvíli jsem nebyla schopná ani toto uchopit a uvědomit si, že je to o tom, opravdu něco udělat!

TOTO JSOU VŠAK JIŽ VELMI DŮLEŽITÉ PRVNÍ KRŮČKY, KTERÝMI MUSÍME PROJÍT. BEZ TOHOTO SILNÉHO UVĚDOMĚNÍ, NENÍ NIC DÁL.

Musíme vědět a cítit niterně, že jsme na tom velmi špatně a že se nám to nelíbí.

Tím okamžitě říkáme tak a už je toho dost, už vím, že takto dál nechci.

Už když si toto řekneme, tak tomu se říká uvědomění a tímto uvědoměním už získáváme první energii k posunu!

Tuto energii již musíme uchopit a okamžitě jít jednat! Nečekat.

Další krok je, že musíme začít přemýšlet, co bych mohla udělat jako první krok pro to, abych svůj život změnila.

Mě nesmírně v té době bavilo mluvit s lidmi a cítila jsem, že je mi moc dobře, když mohu lidem cokoliv vyprávět a povídat o různých věcech. Třeba o životě, či bylinách, o zdraví a že jim mohu předat kus sebe!

A toho jsem se držela. A to jsem ještě měla hodně dalekou cestu k sobě jako k terapeutovi. A první, co se nabízelo bylo zařídit si obchod.  

Tehdy jsem si musela dokonce i půjčit peníze na zboží, na nábytek, na nájem, ale nezaváhala jsem ani minutu. A víte proč? Cítila jsem při tom všem takovou sílu, svobodu, radost, lehkost. Vůbec jsem ani na chvíli nepřemýšlela, že bych si neporadila, nebo že mi to nepůjde. Byla to obrovská niterná síla, svůj život nezaprodat.

Nenechat umřít svou duši v šílenství rutiny, která usmrcovala.

Obchod jsem vedla tři roky. Moc mě to naučilo, moc mi to dalo a moc jsem zesílila. Tento krok mě posunul dál, tento krok byl obrovským skokem k sobě samé, ke své svobodě a dalším důležitým změnám.

Nedopusťte, abyste tento první důležitý krok opomněli.

Nikdy se ho nevzdejte!! Nenechte ho v sobě zemřít.

Probuďte v sobě tyto niterné obrovsky silné energie, které mají tu obrovskou moc měnit a změnit, posouvat se a zdokonalovat sebe a své okolí.

Tímto obchůdkem, tedy tímto činem, jsem však zvládla tu nejpodstatnější věc! A sice tuto sílu, která byla určena pro vznik obchůdku, jsem využila k tomu, abych svému tehdejšímu manželovi řekla, že se k sobě absolutně nehodíme a že jsem udělala obrovskou chybu a že on potřebuje zcela jinou ženu, než jsem já.

Síla schopná stvořit obchůdek, byla tak velká, a tak převyšovala tyto problémy, že mi pomohla znásobit sílu uvnitř mě. A já ji použila na ukončení vztahu a sdělení pravdy. Proč? Protože vycházela z mé niterné touhy a přání! Celá jsem se třásla, když jsem mu to sdělovala, ale zvládla jsem to. Postavila jsem za sebe!

Bylo to těžké, žádný rozvod není procházkou růžovým sadem. Rozvod trval skoro tři roky, ale důležitý byl právě ten první krok.

To už je teď zase jiný příběh a ten vám povím příště.

Smysl našeho života je totiž hlavně v tom, že když pomůžeme sobě, tak už tím pomáháme i jiným.

Milujme život, milujme změny, oprosťme se od strachů. Strach je vlastně velkým pomocníkem, ale to si řekneme zase v jiném článku.

Děkuji za váš čas a ze srdce vám přeji, ať se i vám, podaří zvládnout první kroky ke svému posunu či probuzení a ke svým touhám a přáním.