KAŽDÁ STAROST, KAŽDÝ PROBLÉM, JE NEVYŘEŠENÝ KOUSEK NAŠÍ CESTY

Dnes je nádherný červnový den. Již dlouho jsem chtěla opět zasednout k psacímu stolu a napsat pěkný článek. Konečně přišel ten správný čas, konečně jsem opět sama sebou. Jsem na novém místě, v novém domově.

Co se stalo, že jsem musela ukončit svou etapu a odejít z mého domova?

Stalo se to, že jsem příliš ztratila samu sebe a odklonila se tak moc ze své cesty, že jsem musela udělat radikální a rychlý řez. Musela jsem si vybrat, buď anebo. Proč? To se dozvíte.

Budu zde hovořit hlavně o tom, proč je tak moc důležité příliš nezabřednout do zemské hmoty, a stát se tak otrokem všech povinností, peněz, práce, která se mění ve dřinu a nekonečný boj. Boj o něco, co postupem času vystřídá obrovský tlak únavy, agonie, života beze smyslu, denní rutiny bez radosti.

Změní se to všechno na jakési něco, co kdysi bylo vizí či sen, který někdy nemusí být vaším snem, ale vy ho i přesto zmaterializujete.

A jdete za hranice svých sil a kapacity.

Myslela jsem si, že je to tak v pořádku, že vybuduji něco, co je velmi důležité, co bude sloužit lidem, kde lidé načerpají sílu, zastaví se sami nad sebou. A že toto místo, bude dělat jen radost.

Ano, všichni ostatní to kolem mne opravdu vidí, já už ne. Já se jen ze všech svých sil snažím, to krásné udržet. Je to tak ale vždy v pořádku? Kladu si tuto otázku mnoho měsíců.

Chtěla jsem mít kousek ráje v nádherné přírodě a tvořit pěkné věci. Ovšem asi jsem chtěla něco, co je nesplnitelné. Vložila jsem do toho moc sebe, příliš jsem se vydala ze svých sil. A zapomněla na své duchovní Já.

Zapomněla jsem se svého Vyššího Já zeptat, zdali je to má náplň, mé poslání, moje místo, mé plány v mém životě a zdali to takto přesně chce.

Zjistila jsem, a je velmi dobře, že jsem to vůbec zjistila, že nechce.

Dostala jsem mnoho ran a mnoho těžkých etap, v podobě dřiny, stresu, psychického a fyzického vysílení. Dostala jsem mnoho symbolů, které jsem nebrala vážně.

A které jsem brala jen jako nutnost posunu v těchto časech.

Co je to Duchovní Podstata

My všichni, a to nyní v těchto důležitých časech této Země, zapomínáme na svou duchovní podstatu. Zapomínáme na svou duchovní část nás samých, na naše Vyšší Já, které si pak samo tak nějak funguje a my kolikrát jsme ve hmotě, tedy v našem životě našimi starostmi tak chyceni, že tuto duchovní část nejen necítíme, neslyšíme, ale neuvědomujeme si důležitost toho, že každá chvíle tady na Zemi, se musí s naším Vyšším Já, velmi dobře uchopit.

A že toto napojení a spojení, patří nerozlučitelně k naší podstatě, a my jsme povinni to neopomíjet.

Jsme povinni udržovat zdravé tělo, zdravou mysl a psychiku. Jsme povinni tuto hranici rovnováhy dodržovat.

Je moc důležité chtít se s touto částí v životě spojit. Chtít spojit svou duchovní a zemskou část, a udělat jednoduše to, aby tyto naše části spolu spolupracovali a jedna na druhou se v našich činech, rozhodnutích a problémech spoléhala. Chtít s touto duchovní částí mluvit a nechat ji naplno prostoupit nás samé, náš život, náš proud.

Náš proud by mělo vést naše Vyšší Já, dirigovat jeho rychlost, jeho směr, jeho energie. Jenže co děláme my lidé?

• Tlačíme vše jen rozumem, snažíme se být nejlepší, pracujeme víc, než je zdrávo.

• Spokojíme se s horší prací, spokojíme se s tím, že nemáme peníze.

• Přijmeme nemoci, přijmeme nespokojenost.

• Stále si jen říkáme, ne já to vydržím, vydržím.

Proč si to děláme?

Naše psychika a tělo vydává víc energie, než jsme schopni odpočinkem vyprodukovat. Jedeme v podstatě na dluh.

Jen stále vpřed a nevidíme vlevo ani vpravo.

Klid a zastavení se a chtít zjistit, něco o sobě, kdo vlastně jsem, odkud jsem přišel a co tady dělám, to je něco tak nedostižného a nedostupného, že život uplyne jako voda a my možná na sklonku života se zastavíme a řekneme si, to už je mi tolik?

A někdy ve svém okolí zase slyším, na to už jsem starý a moc unavený.

Čas těžkých zkoušek

I moje etapy v mém životě nebyly stále jen vpřed a s úsměvem. Přišly etapy, kdy jsem musela tvrdě bojovat. Co bojovat, vyloženě si obhájit své místo, své Já, svůj duchovní růst, své duchovní výzvy.

Vyhrát tento boj nad tím neskonale těžkým zemským, co tak silně váže jen k zemi a jen k zemským těžkostem či k jakýmkoliv požitkům či snům.

To, že jsem dosáhla v životě na své duchovní cestě tohoto místa a těchto znalostí či schopností, si musí člověk vybojovat. Musí ukázat, že má pevnou vůli, pevné zásady, že si ustojí své rozhodnutí, svůj postoj. Světlo a váš Duchovní doprovod si vás vyzkouší.

Jistotu nemáme nikdo a nikdy. A v ničem. Stále je třeba se pohybovat, učit se, dívat se vpřed, dívat se na symboly, a tyto symboly se učit moc dobře rozšifrovat. Nacítit se na jejich význam, a lépe to nechat na chvíli být, ať se to více ukáže, co to znamená. A žádat své Duchovní pomocníky o radu, jako například v Meditaci s Andělem strážným zde>>.

Je to nutné, Světlo to pro nás může více rozkrýt.

Také dodržovat proud a plynulý chod v proudu. Pokud to neděláme, zle se to vymstí.

Jak to všechno začalo

Začalo to před několika roky. Rozhodli jsme se prodat dům, který jsme si sami postavili. Bydleli jsme v něm pět let. Krásný dům, dům snů.

Rozhodli jsme se proto, protože při covidu jsme málem přišli o firmu, o naši nádhernou dílnu, manufakturu. Vyrábíme svíce a různé designové výrobky z parafínu.

Vložili jsme do firmy nejen finance, ale spoustu píle, dřiny. Rok trvalo, než jsme firmu rozjeli, testy svící a hoření. Toto úsilí a toto know how jsme chtěli dále rozvíjet, ne se hned vzdát.

Nedbali jsme na to, že už to zachází moc daleko a že to jde na úkor našeho zdraví a naší psychiky. Pracovat 10 hodin denně i o víkendech opravdu nepřinese nic dobrého, věřte mi.

Mysleli jsme si, že firmu zachráníme a že je to náš osud a že to prostě k nám patří a že to s manželem jsme my dva.

Vždyť kdykoliv se postavíme k tomu obrovskému stolu, vyrábíme jednu krásnou svíci za druhou, ručně vyrábíme vázy z parafínu, lampiony. Všichni vám říkají, jak úžasné to je, to, co děláme.

A tak jsme si mysleli, že to k nám patří, a po tom všem a té velké dřině a neustálém tlaku stále bez peněz a většího výdělku uvěřili tomu, že to musíme zkusit někde jinde a že jsme jen na špatném místě.

Prodej našeho domu velmi rychlý. Přestěhování byl mazec. Čtyři sta kilometrů.

Koupě dalšího domu, vlastně dvou domů… další bláznovství.

Následovaly rekonstrukce a vkuse jen těžká práce, která trvala přes půl roku, abychom mohli vyrábět svíce a k tomu provozovat malý penzion

Stále vkuse mezitím velké duševní vypětí, fyzické vypětí a jen tvrdá práce. Jenže…

Manžel měl velký úraz na ruce, do toho se nám ztratila naše milovaná kočička a zemřel kocour. Byla jsem poprvé v životě bez koček.

Sotva jsme dokončili penzion a dílnu, museli jsme si opravit náš domeček pro bydlení. Sotva jsme dokončili toto, byl zde v této oblasti velký požár a ten nám zcela zastavil turistiku v této oblasti.

Tehdy jsme poprvé plakala, co se to děje, pak začaly první zdravotní problémy a bolest v duši.

Museli jsme a jeli, bylo to hlavně kvůli peněz a dodržení slibů pro naše věrné zákazníky.

Nikomu nepřeji ty poslední dny před Vánocemi, kdy jsme dva měsíce trávili denně v dílně a dokončovali svíce na trhy a pro zákazníky a pak ještě museli stát ve velkých mrazech na trzích tři dny vkuse, abychom prodali a měli finance.

Sáhla jsem si na dno. Sáhla jsem si na velké dno. My oba s mým mužem. Naše láska byla vystavena velkým zkouškám. Náš vztah byl vystaven velkým tlakům, stresu, těžkým výzvám finančním.

Denně jsme si říkali, to vydržíme, ještě to vydržíme a pak před Štědrým dnem jsme získali první hosty na penzion. Z jedné práce do druhé práce. Brzy se více penzion začal chytat a od března se rozjel tak, že když jsme chtěli vyrábět svíce, museli jsme úplně zavřít penzion.

Toto místo a náš penzion měl velký úspěch už jen v tom, že jsem denně pekla chleby a pečivo na snídaně. Pekla jsem dezerty, připravovala pečlivě toto menu. Starali jsme se o hosty, jako by byli naši vlastní.

Uplynuly dva roky.

Ani nevím, co si o tom myslet. Ani nevím, co to vlastně všechno mělo znamenat a proč jsem se vydala na tak šílenou jízdu.

Nový životní směr

Teď můj příběh zastavím. Není vlastně v čem pokračovat.

V současné chvíli jsme předali penzion lidem, kteří se o něho starají a mají to jako své zaměstnání, abychom se mohli s mým mužem nadechnout a zjistit, co vlastně s námi dál. Co vlastně chceme od života doopravdy. Děláme si nyní odstup od toho všeho. Museli jsme vyloženě utéct pryč.

Jsem šťastná, že jsem to za minutu dvanáct stihla a že jsme s mým manželem zachránili nás dva, naše zdraví, náš život, naši lásku a úctu k sobě navzájem.

Najednou není vůbec důležité mít dílnu.

Není důležité mít byznys, který vás vysává a bere vám sebe.

Najednou zjistíte že je nesmírně důležité mít sám sebe. Mít milovaného člověka u sebe. Mít si s ním co říct, s úsměvem strávit den. Ať den, do kterého se probudíte, vám sám sdělí, co on chce abych dělala.

Aby mohlo konečně, se mé Vyšší Já ke mně přiblížit, a říct mi: No konečně Jitko. Konečně si opět v nitru spojená se mnou, tedy se sebou samou.

Konečně je tvůj proud nechán volně a nenásilně plynout, tak jako to je chtěno ze světla.

Chvíli to ještě potrvá, než se vše uklidní, ale již teď vím, že jsem šťastná.

Zvládla jsem vyhrát tento boj, a tuto etapu, o které jsem si myslela, že bude pro mě již tím vším, pro co zde žiji. A že nic víc už vlastně nepotřebuji. Hluboce jsem se mýlila.

Je nejednoduché se dívat na utrpení mnoha lidí kolem mě a vědět, že si každý musí sám dojít k tomu, k čemu jsem si mnohokrát musela dojít i já.

Překážky na cestě

Vždy s každým mým klientem či klientkou jsem opravdu velmi silně spoluprožívala, jejich život a řešení, z kterého se musí dostat pryč a musí vykonat důležitý čin, tedy kroky ke svému posunu. Tím se postupně každý z mých klientů začal učit, jak si ve svém proudu vše uvědomit, jak přijít na to proč se mu věci dějí a proč je nemocen, či proč má finanční problémy.

Ano, děje se to každému z nás, všichni jsme vystaveni svodům a tomu, že temnota nechce, abychom na své cestě zůstali a klade nám nástrahy. Klade nám falešné cíle a falešnými sny nám vsugeruje, že to tak musí být.

Ale my nesmíme zapomínat na to, že nesmíme u toho ztrácet sami sebe. Ztrácet se v chaosu, který roste a plní váš život. Světlo totiž přestane váš život a tento falešný cíl či sen doplňovat energií a dodávat vám sílu a podporovat vás.

Najednou zjistíte, že ta síla jde z vaší životní síly, z vás a že vám denně ukrajuje z vaší psychiky, zdraví, klidu a lásky. Bere vám radost, bere vám klid a pocit dobře naplněné práce.

Každá starost a každý problém je nevyřešený kus vaší cesty. A ten může být buď úplně nový, anebo starý se stále opakující a vracející.

Ten můj byl jasný, špatně jsem uchopila téma naší firmy. Měli jsme se té firmy vzdát. Měli jsme to vzít jako velký dar, že jsme se tím posílili a nechat si výrobu svící jako koníčka.

Stejně to takto nyní i je. 

Nesmíme si myslet, že je problém a starost něco strašného. Všechno ať je to nemoc, problém, starost či bolest anebo úraz, je vlastně velkým darem. Je to dar, kterým nás náš duchovní doprovod upozorňuje, že něco neběží v našem proudu dobře.

Že něco nejde podle našeho plánu a že něco se v našem proudu ucpalo a proud nedýchá. Když nedýchá náš proud, nedýchá naše duše a k nám se nemůže dostat plný tah a síla světla.

My pak bereme energii na pohyb z nás. Ukrajujeme si svou životní sílu. Stáváme se náchylnější na nemoci, na úrazy, na jiné neštěstí.

Jenže co v tu chvíli mohou naši duchovní pomocníci dělat?

• Snaží se nás na to upozornit, volají na nás.
• Anděl strážný nás kolikrát varuje, a pomáhá přes různé další lidi kolem nás.

Jenže, když je člověk tak těžce ponořený ve svých starostech a problémech, ve svých snech, vizích či cílech a jede si to svoje, nechce si ihned přijmout, že tato volba nemusela být až tak správná. A že to rozhodnutí bylo učiněno z důvodů spasitelských, a že tyto energie se vždy vymstí.

Naše zkušenost s manželem musela být tak silná, protože bylo nutné, abychom si spoustu věcí uvědomili. Je těžké vám zde všechno vylíčit a popsat přesně. Tím, že jsme s manželem oba dva poctiví a snažíme se dostát našim slibům a práci, máme to o to horší. Musíme si dávat více pozor.

Kolikrát jsme se oba snažili tu situaci dobře rozebrat a najít nový směr a tah, aby vše dobře prosperovalo a bylo živé a jelo hezky vpřed. Jenže zašli jsme příliš daleko, a zdálo se nám, že z toho není cesta ven. Ale my jsme pomalu ztráceli sílu a sami sebe.

Děkuji našemu duchovnímu doprovodu a světlu a našemu Vyššímu Já, že nás vyvedlo z tohoto labyrintu, kolečka, z kterého šlo velmi těžko uniknout.

Velmi nám v tom pomohli naši Duchovní pomocníci. Například o Měsíčním Andělu a spojení s ním najdete více zde>>.

Změna přijde okamžitě

Věřte mi, že to, co se stalo po našem plném uvědomění si svých chyb, a toho, že už to tak dál nejde, a že jsme opravdu už na konci svých sil, tak nás vesmír tak rychle přemístil, že to nechápeme ještě teď.

To my musíme zavolat Světlo zpět. To my musíme chtít z toho vyjít pryč, zlo a strádání se vám děje jen po tu dobu, po kterou chcete vy. Nikdo ze Světla to nechce.

Naše duše je důležitým mezičlánkem pro našeho ducha a má zde vše prožívat, má si zde hrát, má se zde učit a má se posouvat ve svém učení a vývoji dál. Jedno nejde bez druhého. Jedno je odvislé od druhého.

Každá naše část se domlouvá s tou druhou naší částí.

• Tak například, když naše fyzické tělo strádá jakýmkoliv problémem fyzickým, tedy bolestí či nemocí, ihned začne vysílat volání o pomoc.
• A náš duchovní doprovod s andělem strážným se nám ihned snaží vysvětlit, co máme teď udělat a za kým jít.
• Či se s někým spojit a požádat o pomoc.

Hlavně si nesmíme myslet, že s tím nejde nic dělat. Protože to není pravda. Kdybychom si to mysleli a nechali to jen hnít, tak nás to začne obtěžovat a drcat do nás a zase obtěžovat. Nedá nám to spát.

Dokud naše duše nás může takto stále upozorňovat na naše úkoly a výzvy v podobě našich starostí či problémů či bolestí, tak to prostě bude naše duše dělat. A samozřejmě budou do toho pomáhat i naši duchovní pomocníci.

Nikdy tedy nejen nejsme na nic sami, ale hlavně, nikdy nezůstaneme bez pomoci a rady jak z toho ven. Pomoc vám nabídne také Sluneční Anděl, o meditaci s ním více zde>>.

Vždy je v našem prostoru dostatek informací, z kterých musíme čerpat a získávat energie na vyřešení.

Pokud si toho nebudeme všímat, vše bude rapidně narůstat.

Tlak, napětí bolest, problémy, starosti.

Bude to narůstat díky nevšímavosti.

A my máme tendenci se balit do bublin, které vás ještě více zahalí a pak se hůře vidí cesta a my ztrácíme i její nit, tedy to odkud problém vlastně vzešel.

Budu ráda za vaši jakoukoliv zpětnou vazbu.

Přeji vám všem ze srdce, ať se vám daří, a ať vždy najdete ty správné lidi, ten správný směr a cestu, která znamená radost a úspěch. Nechť jsou andělé s námi se všemi stále!